Narem

z Hectorova deníku
když, to je těžký

- Inu, Vorilius si píše něco pořád, ale když začne psát i Brolin? Všechny šípy jsou už ostré tak, že se je bojím i používat, zlaté jsem si už taky šestkrát přepočítal, je jich. . . žádný! S Kutshanou (panter a přítel při všech nebezpečí) a Minhou (myš, můj přítel už od dětství) už mne dělat blbosti nebaví, “tak co, taky si něco napíšu” řekl jsem si.
No, už jsem si s mými společníky prožil spousty dobrodružství a nebezpečí, ale pořád o nich nic nevím. Je to k zamyšlení, řekl bych. Ne, že by mě to nějak obzvlášť zajímalo, věřím jim, už mi párkrát zachránili krk, a já bych jim svůj příběh také nerad říkal, ovšem většina lidí co jsem potkal mi vychrlili jejich životní příběh bez optání.
Pár slov bych o našem dobrodružství chtěl říct. Když jsem je poprvé potkal v krčmě v Khaeru, skoro bych řekl, že mě rozčilovalo jejich mrhání zlatými, které ostatní potřebují. Potom jsem, ale pochopil, že pomůžeme lidem víc splněním naše úkolu zbavit koryto řeky nečistot které vodu otravují. . .

View
Borgonův poznatek

Nevím co se to se mnou děje,
Něco je špatně. Můj názor na ostatní je spíše kladný než jak by se mohlo pochopitelně zdát. Jsem zatvrzelý svému přesvědčení, že dokáži naplánovat pomstu rasám co mě tak trýznili celé dětství. Bohužel zjišťuji, že ’’lidé’’ co se kolem mne pohybují nejsou tak špatní.

Budu si muset dávat pozor na to co říkám a dělám.
Nechci, aby na to někdo doplatil!

‘’Borgone začni si psát poznámky!’’ to je to co se mi honí hlavou…..
Ano udělám to!

A začnu hned teď………..!

View
Z deníku Kryfa
Všichni možní dlaci

Tak jsme se s Feselothem a Flameborn zase jednou rozhodli jít spát ven…
Na Flameborn jsme narazili jeden den ve městě, je to šikovná rangerka. “Snad nám pomůže když budeme v nouzi.” Říkal jsem si.

Vyrazili jsme již k večeru a tak jsme si řekli, že se utáboříme, bylo to uprostřed polí a já jsem šel hned po vydatné večeři spát.

Uprostřed noci mně probudil Feseloth že mám hlídku. A hned jak jsem vylezl ze svého stanu, z mlhy se vyhoupla zahalená postava. “Magius, jméno mé!” Pravil:“A potřebuji, abyste mi našli magickou sošku leprikóna. Nachází se někde v těchto polích.”

Tak jsme šli.. Bohužel mlha byla tak hustá, že se dala krájet, a to doslova. Chvíli jsme brouzdali mlhou, když jsme zaslechli vzdálené hraní píšťaly, když jsme se přiblížili, tak jsme zjistili, nejen že je tam člověk, ale i mohyla, pod kterou byla hádanka, kterou náš inteligentní Warlock vyluštil, ani nemrkl. Dostalo nás to někam úplně jinam. Stál tam stan ve kterém byl Polius který už měl být mrtvý, řekl nám, že mu musíme najít sošku leprikóna…

Inu, tak jsme se vydali napodruhé a našli jsme spoustu dalších mohyl (Asi tři) Když tu náhle jsme ztratili Flameburn! A když jsme se s Feselothem rozhodli se k sobě přivázat, tak náš provaz nabralo jakési stvoření… Byli jsme rozděleni, byl jsem ztracen. musel jsem najít cestu pryč, abychom se mohli znova sejít. když jsem ale byl na cestě mlhou, narazil jsem na divná stvoření, která jsem následoval v tichosti, bohužel si mně po chvíli všimli a začal boj. Naštěstí byla pomalá, takže jsem si pro sebe řekl své zaklínadlo a první stvůře jsem nandal svou tyčí a té druhé ještě více… Pak ale jsem zahlédl… “Co to je?” řekl jsem si pro sebe. Z mlhy se najednou vyřítil obrovský vlk. Vlkodlak! Dal jsem se na útěk! Běžel za mnou. Naštěstí pro mně, tam byla díra v zemi do které jsem se dokázal schovat a vlkodlak si mně nevšiml.

Když jsme se vrátili do města kvůli doplnění zásob a vyléčení Feselotha z vlkodlactví, mohli jsme jít zpátky na věc!

Vešli jsme do mlhy a po pár minutách už před námi spočinul samotný vlkodlak. Tentokráte jsme ale neutíkali. Bojovali jsme. Bylo tam však ještě něco. Byl tam Prasodlak! Ano. Obří prase. Naštěstí po pár minutách urputného boje se nám podařilo je porazit a mohli jsme pokračovat.

Následovalo pár hodin bloudění v mlze a řešení hádanek zespoda mohyl… Ale nakonec jsme všechny vyřešili a našli jsme ruku. Která, jak už jsme věděli, patřila Poliusovy. Donesli jsme mu ji a on nám každému dal něco. Flameborn dostala sovu, Feseloth dostal to, že může vytvořit iluzi velkého slona, a já jsem dostal moc, dostávat materiály na svá kouzla z jakékoliv země! Byl to neuvěřitelný přiběh…

Ale teď už jsem v klidu a v bezpečí v lese za městem a odpočívám… Už se nemůžu dočkat na další dobrodružství

View
Z deníků Feselotha
Rodina našeho rváče.

Probudil nás v noci druid, že se paní, u které jsme nocovali, odebrala kamsi do sklepení domu a dělá tam rámus. Nechtělo se mi z postele, protože jsem poslední dobou nějak špatně spal. Navíc všechny ty záležitosti s dveřmi vedoucími do různých míst, pak rozplizlý (doslova) hostinský a prapodivný trpaslík, který se velmi rád pere. No člověka ta únava zkrátka dožene.

Abych neodbíhal. Rychle jsem si v hlavě projel přesné znění mého oblíbeného zaklínadla a s těžkým funěním jsem se zvednul a následoval Kryfa, ke kterému se v této chvíli již přidali všichni ostatní.

Zvuky vycházely zdola a když se nám podařilo dostat skrz zamčené dveře, uviděli jsme utíkající postavu. Paní, co jsem si pamatoval, rozhodně nepatřila mezi nejhbitější ani za mlada, natož pak v jejích sto pět a devadesáti, nebo kolik jí mohlo být. Vydali jsme se tedy prozkoumat, co se přihodilo.

Chvíli jsem se zamyslel a najednou jsme stáli proti dvěma spoře oděným kultistům s meči. Co to má bejt? “CO DĚLÁŠ?” zeptal jsem se jednoho telepaticky a on z toho byl tak zmatený, že si nechal Tealeafem – jehož babičku jsme zachraňovali – setnout hlavu jedna báseň. Už ani nevím, co se stalo tomu druhému. Myslím, že ho někdo napíchnul, nebo tak. Ten nedostatek spánku se projevuje až moc. Začínají mi vypadávat vzpomínky.

Jo! Ale pamatuju si, že tam kousek dál byla babička! Teda…Ti kultisti jí napíchli na nějaký rošt a za podivného halekání oživovali jakési stvoření pekelné. Měli ho připoutané řetězy a jeden z kněží je držel zamčené takovým nášlapným systémem. Poslal jsem ho přes celou místnost, což stvoření uvolnilo, takže se mohlo pustit do požírání kněží. To bylo super.

Mám z toho takovou rozmlženou vzpomínku, jak do tý kreatůry všichni mlátíme jak diví, až nakonec padla. Všichni jsme stále naživu, z čehož usuzuju, že tam tu noc nikdo nepadl. To je dobrý.

View
Z deníků Voriliuse
40 Den, Pozdní Podzim, rok 895 II. Věku

Konečně mám nějaké odpovědi. Z našeho vyšetřovaní Zříceniny v Khaerském lese jsme dospěl k několika závěrům: Do mého almanachu nestvůr si můžu přičíst dva přírůstky.

1. je jednooký tvor který umí ovlivňovat mysl. Nazval jsem ho Cogitatio Oculus neboli Myslící oko. Teto tvor byl domestikován neznámým alchymistou, o kterém se ještě zmíním.

2. tvor byl golem na bázi strážce. Měl lidský vzhled ale jeho síla přeceňovali schopnosti normálního člověka. Byl vytvořen podle jakési magie jejíž zdroj je mnou neznámý. Ačkoliv byl naprogramován na ochranu laboratoře, jeho reakce byli aktivovány až po její zničení, což by podle závěrů vědeckého spisu Magická ochrana Paradoxů mělo zapříčinit jeho sebedestrukci. To se ale nestalo, což ve mně probudilo jiskru zájmu nad studiem tohoto druhu magie. V závěru jsem já a moji kolegové skolili obě nestvůry a v době psaní tohoto zápisku mám u sebe reprezentativní trofeje z obou exemplářů.

Dále bych se zmínil už popisovanou laboratoř. Tato laboratoř, ukrytá hluboko pod zemí, skrývala mechanismus, jež byl schopný efektivně o dlouhodobě doplňovat řeku toxickými jedy Abramonia, jež je pro člověka smrtelný. Mezi zápisky nalezenými jsem se dozvěděl o kopii Královské dýky, která byla od základu vyrobena s jedem pro maximální efekt v otrávení jejího veličenstva. Ne že by mě tento problém nějak trápil ale můj zájem utkvěl na dopis jež byl adresován právě tomu alchymistovi od neznámé osoby. Podle podrobného rozboru tohoto dopisu jsme zjistil že je psán nelidskou entitou. Muže to být Sor’gahan? Nebo jeho pomocník? Doufám že se odpovědi dočkám dříve než mi zahynou členové mé skupiny.

View

I'm sorry, but we no longer support this web browser. Please upgrade your browser or install Chrome or Firefox to enjoy the full functionality of this site.